BABIŠŮV VNITŘNÍ KRUH? TAJNÁ RESTRUKTURALIZACE VLÁDY ROZPÁLILA PRAHU

Bylo to jako blesk z čistého nebe. V politice se často mluví o reformách, efektivitě a lepším řízení státu. Jenže tentokrát nejde pouze o běžnou reorganizaci úřadů. Jde o způsob, jakým měla být provedena — náhle, bez širší debaty, bez jasného předchozího avíza a podle kritiků i bez dostatečného vysvětlení.

Na jednání vlády se měl najednou objevit bod, který původně nebyl v programu. A právě tento bod měl během krátké chvíle změnit rozložení části státní správy.

Osm rad vlády. Pět oddělení. Tři odbory. Přesun pod čtyři ministerstva.

Na papíře to může znít jako technická změna. Několik agend se přesune z Úřadu vlády na jednotlivé resorty, úřední kompetence se přepíšou, struktura se upraví a vláda může tvrdit, že stát bude fungovat efektivněji.

Jenže kritici vidí něco úplně jiného.

Podle nich nejde o úřední detail, ale o ukázku toho, jak se v Babišově vládním systému mohou zásadní rozhodnutí rodit mimo standardní politickou debatu. Ne v otevřeném střetu argumentů, ne po konzultaci s odborníky, ne po širším vysvětlení veřejnosti, ale v úzkém okruhu lidí kolem premiéra.

A právě tady se znovu objevuje jméno, které v posledních měsících budí stále větší pozornost: Tünde Bartha.

Reorganizace, která překvapila i vlastní

Největší otázky nevyvolává samotný fakt, že vláda přeskupuje agendy. Každý kabinet má právo měnit vnitřní strukturu státní správy, pokud tvrdí, že tím zvýší efektivitu nebo odpovědnost ministerstev.

Problém je podle komentátorů v tom, jak se to celé odehrálo.

Pokud skutečně platí, že bod nebyl původně na programu jednání a objevil se až náhle, pak to působí jako rozhodnutí připravené mimo běžný proces. Ještě citlivější je tvrzení, že zaskočeni měli být i někteří významní představitelé samotného hnutí ANO, například šéfka poslaneckého klubu Alena Schillerová nebo místopředseda Sněmovny Patrik Nacher.

Jestliže takto zásadní změna překvapí nejen opozici, odborníky a veřejnost, ale dokonce i část vlastního politického tábora, pak se logicky nabízí otázka:

Kdo vlastně rozhoduje?

Vláda jako celek?

Koalice?

Poslanecké kluby?

Nebo úzký vnitřní kruh kolem Andreje Babiše?

Úřad vlády jako centrum moci

Úřad vlády není obyčejný úřad. Je to místo, kde se setkávají klíčové informace, politická koordinace, vládní strategie i citlivé meziresortní agendy. Pokud se z něj přesouvají rady, odbory a oddělení na jednotlivá ministerstva, nejde jen o přesun kanceláří.

Jde o změnu mocenské architektury.

Některé agendy jsou totiž ze své podstaty nadresortní. Týkají se více ministerstev najednou, vyžadují koordinaci a často stojí na pomezí lidských práv, sociální politiky, zdravotnictví, kultury, spravedlnosti nebo regionálního rozvoje.

Když se takové agendy rozsekají mezi ministerstva, může vláda tvrdit, že tím posiluje odpovědnost konkrétních resortů. Kritici ale varují, že se tím může ztratit celkový pohled. Každý ministr bude řešit „svůj kus“, ale nikdo nebude odpovědný za celek.

A přesně to je podle nich nebezpečné.

Protože některé problémy státu nelze řídit jako položky v excelové tabulce.

Tünde Bartha ve středu pozornosti

Do centra celé debaty se dostává Tünde Bartha, manažerka spojovaná s Úřadem vlády i minulostí v prostředí Agrofertu. V posledních měsících se o ní psalo jako o mimořádně pracovité a vlivné osobě v zákulisí vládního aparátu. Jenže s rostoucím vlivem přicházejí i otázky.

Kritici se ptají, jak je možné, že nevolená úřednice nebo manažerka může podle nich hrát tak výraznou roli v reprezentaci a řízení státu. Pokud má skutečně významný vliv na přípravu vládních kroků, pak se nabízí otázka demokratické odpovědnosti.

Ministr se zodpovídá parlamentu. Premiér se zodpovídá Poslanecké sněmovně a voličům. Poslanec čelí volbám.

Ale komu se zodpovídá člověk v zákulisí, který může mít reálný vliv na rozhodování vlády?

A právě proto se kolem Barthy objevují tvrdé formulace. Někteří komentátoři ji popisují jako postavu s vlivem mezi vicepremiérkou a neformální zmocněnkyní. Jiní jdou ještě dál a používají historické paralely s lidmi, kteří na dvorech mocných panovníků působili bez formálního mandátu, ale s obrovským vlivem.

Taková přirovnání jsou samozřejmě nadsazená a politicky vyhrocená. Ale ukazují jednu věc: část veřejné debaty má pocit, že za oficiální vládní scénou vzniká ještě druhá, méně viditelná mocenská struktura.

Střet zájmů a loajalita jako klíčové otázky

U Tünde Barthy kritici otevírají několik citlivých otázek.

První se týká vazeb na Agrofert. Pokud člověk spojený s Babišovým podnikatelským prostředím získá významnou roli v blízkosti premiéra a Úřadu vlády, opozice se zákonitě ptá, zda nejde o riziko střetu zájmů.

Druhá otázka se týká zahraničních vazeb a politických kontaktů. Kritici zmiňují vztahy k maďarskému prostředí a lidem kolem Viktora Orbána. Z toho vyvozují obavu, zda se česká státní správa neposouvá směrem k modelu, v němž je moc soustředěna do úzkého okruhu loajálních lidí.

Třetí otázka je nejjednodušší a zároveň nejtvrdší:

Ke komu směřuje primární loajalita?

Ke státu?

K vládě jako instituci?

Nebo k Andreji Babišovi osobně?

Dokud na tyto otázky nepřijdou jasné a přesvědčivé odpovědi, podezření nezmizí.

Tunelování parlamentarismu?

Nejtvrdší kritici mluví o tunelování parlamentarismu. Tím nemyslí klasickou korupční kauzu, ale postupné obcházení běžných demokratických mechanismů.

Podle této kritiky se důležitá rozhodnutí přesouvají mimo standardní proces. Vláda má využívat poslanecké návrhy zákonů, které neprocházejí plným připomínkovým řízením jako klasické vládní návrhy. Tím se podle kritiků oslabuje role odborníků, ministerstev, institucí i veřejné kontroly.

Pokud je tento výklad pravdivý, jde o vážný problém.

Demokracie totiž nestojí jen na tom, že někdo vyhraje volby. Stojí i na pravidlech, procedurách, kontrole, připomínkách, transparentnosti a odpovědnosti.

Když se tato pravidla začnou obcházet ve jménu rychlosti a efektivity, může to krátkodobě vypadat jako manažerské řízení státu. Dlouhodobě to však může oslabovat samotný parlamentarismus.

Efektivita, nebo koncentrace moci?

Obhájci vlády mohou namítnout, že celý spor je přehnaný. Stát je přebujelý, agendy se překrývají, Úřad vlády nemá suplovat práci ministerstev a přesun kompetencí může dávat smysl.

To je legitimní argument.

Jenže efektivita nesmí být záminkou pro neprůhlednost.

Pokud vláda provádí velkou reorganizaci, musí vysvětlit, proč ji dělá, kdo ji připravil, jaké budou dopady, kdo ponese odpovědnost a proč nebyla vedena širší diskuse.

Bez toho bude každá podobná změna působit jako mocenský manévr.

A přesně to se nyní děje.

Místo debaty o tom, zda agendy budou fungovat lépe, se rozjíždí debata o tom, kdo skutečně tahá za nitky.

Babišův styl vládnutí pod lupou

Celá kauza znovu otevírá starou otázku: lze stát řídit jako firmu?

Andrej Babiš dlouhodobě staví svou politickou značku na manažerském přístupu. Rychle rozhodovat, tlačit na výkon, obcházet zbytečnou byrokracii, nenechat se brzdit nekonečnými debatami.

Jenže stát není holding.

Ve firmě může majitel nebo šéf rozhodnout rychle a ostatní plní. Ve státě musí existovat brzdy, protiváhy a veřejná kontrola. Právě ty někdy působí pomalu, ale chrání systém před svévolí.

Pokud se vláda začne chovat jako úzký řídicí tým kolem jednoho lídra, může to být na první pohled efektivní. Ale zároveň to vyvolává otázku, zda se politika nemění v osobní mocenský projekt.

Závěr: nejde jen o úřady, jde o moc

Restrukturalizace vládních rad, odborů a oddělení by za normálních okolností možná zajímala hlavně úředníky a odborníky. Jenže způsob, jakým měla proběhnout, z ní udělal politickou kauzu.

Kritici tvrdí, že rozhodnutí přišlo náhle, bez dostatečné debaty a že ukazuje sílu neformálního vnitřního kruhu kolem Andreje Babiše. V centru pozornosti stojí Tünde Bartha, jejíž vliv podle nich vyvolává otázky o mandátu, loajalitě a možném střetu zájmů.

Vláda může říkat, že jde o efektivní řízení státu.

Opozice a komentátoři budou tvrdit, že jde o tiché posilování zákulisní moci.

A veřejnost se bude ptát jediné:

Kdo dnes skutečně rozhoduje o chodu země?

Pokud je odpověď jasná, vláda by ji měla říct nahlas.

Pokud jasná není, pak tahle kauza opravdu není jen o reorganizaci.

Je o samotné podstatě moci v české politice.