BABIŠ SE SEJDE SE ZŮNOU: NATO, ARMÁDA A SPOR O ANKARU ZNOVU ROZDĚLUJÍ PRAHU

V české politice znovu houstne atmosféra. Premiér Andrej Babiš míří k dalšímu jednání s ministrem obrany Jaromírem Zůnou a na stole nejsou žádné drobnosti. Nejde o běžnou pracovní schůzku, jakých vláda absolvuje desítky. Tentokrát se bude mluvit o věcech, které zasahují přímo do bezpečnosti státu: summit NATO v Ankaře, obranné výdaje, nová armádní koncepce a otázka, kdo má za Českou republiku mluvit v nejvyšším aliančním formátu.

A právě poslední bod rozděluje Prahu nejvíc.

Vláda původně slibovala, že o složení české delegace na červencový summit NATO rozhodne 8. června, ale podle novějších informací se rozhodnutí může posunout, protože ministr obrany Zůna má k tématu ještě další jednání v polovině června.

Na první pohled jde o kalendář. Ve skutečnosti jde o moc.

Summit NATO jako politická rozbuška

Summit NATO v Ankaře se má konat 7. a 8. července. Pro Českou republiku to není pouze diplomatická cesta. V době, kdy Evropa řeší obranné výdaje, vztah ke Spojeným státům, válku na Ukrajině, ruskou hrozbu a schopnosti vlastních armád, bude každý stát pod drobnohledem.

A právě proto se v Česku rozhořel spor, kdo má zemi reprezentovat.

Prezident Petr Pavel dává najevo, že jako hlava státu a bývalý vysoký představitel NATO má na aliančním summitu své místo. Podle České televize potvrdil, že je připraven podat kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu, pokud mu vláda zamezí v možnosti Česko na summitu reprezentovat.

Premiér Babiš naopak trvá na tom, že postoj České republiky k obranným výdajům a konkrétním vládním závazkům má na summitu vysvětlovat vláda, nikoli prezident.

Tak vzniká konflikt, který může přerůst v historický ústavní střet.

Babiš chce mluvit za vládu

Babišův argument je politicky srozumitelný. Obranné výdaje schvaluje vláda, rozpočet připravuje vláda, armádní koncepci prosazuje vláda a konkrétní závazky vůči NATO bude muset plnit právě kabinet. Z tohoto pohledu premiér říká: pokud má někdo v Ankaře vysvětlovat, jak Česká republika naplní své závazky, musí to být ten, kdo za ně nese exekutivní odpovědnost.

Jenže Pavel má také silný argument.

Prezident je hlavou státu, reprezentuje republiku navenek a bezpečnostní politika patří k oblastem, kde má jeho hlas zvláštní váhu. Navíc jeho osobní zkušenost z NATO je v české politice výjimečná. Proto se spor nevede jen o sedadlo v letadle. Vede se o výklad ústavy, prestiž Hradu a autoritu vlády.

A čím déle vláda rozhodnutí odkládá, tím větší napětí vzniká.

Zůna v citlivé roli

Jaromír Zůna se v tomto konfliktu ocitá v mimořádně citlivé pozici. Jako ministr obrany má být odbornou tváří české bezpečnostní politiky, ale zároveň je součástí vlády, která se s prezidentem dostala do ostrého sporu.

Podle Seznam Zpráv bude mít Zůna v polovině června další jednání ohledně summitu NATO, a právě kvůli tomu se může finální rozhodnutí vlády o účasti na summitu posunout.

To může působit technicky, ale politicky je to výbušné. Každý odklad vyvolává otázku, zda kabinet hledá kompromis, nebo jen získává čas před nevyhnutelným střetem s Hradem.

Pokud vláda Pavla do delegace nezařadí, prezident může skutečně přejít k Ústavnímu soudu. Pokud ho zařadí, může to zase vypadat jako ústup pod tlakem.

Ani jedna varianta není pro Babiše jednoduchá.

Armádní koncepce pod palbou

Vedle summitu NATO se má řešit také nová armádní koncepce. A právě tady je mezi Babišem a Zůnou další citlivé místo. Premiér už dříve dal najevo, že s předloženým návrhem koncepce armády není spokojen. Podle iDNES Babiš kritizoval návrh Koncepce výstavby Armády ČR, který připravuje ministr obrany Zůna, a uvedl, že česká armáda má nyní 25 750 vojáků.

To není malá poznámka. Armádní koncepce určuje, jakou armádu chce Česká republika v příštích letech budovat. Kolik vojáků potřebuje. Jaké schopnosti má posilovat. Jaké zbraně nakupovat. Jak reagovat na nové hrozby. Jak skloubit alianční závazky s realitou rozpočtu.

Pokud premiér říká, že s návrhem není spokojen, znamená to, že uvnitř vlády nemusí existovat shoda na tom, jak má česká obrana vypadat.

A to je ve chvíli před summitem NATO velmi nebezpečný signál.

Dvě procenta jako problém

Dalším výbušným tématem jsou obranné výdaje. Česká republika má podle aliančních závazků směřovat k výdajům na obranu ve výši minimálně dvou procent HDP. Babiš po jednání s ministrem obrany podle Seznam Zpráv oznámil, že stát letos zřejmě opět nesplní dvouprocentní obranný závazek vůči NATO.

Financial Times navíc napsaly, že Babiš připustil, že Česko pravděpodobně cíl dvou procent letos nesplní, ale zároveň tvrdil, že jeho blízkost k Donaldu Trumpovi může být na summitu výhodou.

To je politicky velmi citlivé. Trump dlouhodobě tlačí evropské spojence, aby na obranu vydávali víc. Pokud Česko na summit přijede s nejasným plánem nebo nesplněným závazkem, může se dostat pod tvrdý tlak.

Babiš se proto bude snažit vysvětlit, že nejde jen o procenta, ale také o schopnosti armády, konkrétní projekty a dlouhodobý plán. Jenže NATO i Spojené státy budou chtít slyšet jasná čísla.

A právě tady musí Zůna dodat premiérovi munici.

Pavel jako bezpečnostní protiváha

Petr Pavel v tomto sporu vystupuje jako bezpečnostní protiváha vlády. Nejde jen o jeho ústavní funkci, ale i o jeho osobní profil. Bývalý generál a někdejší předseda Vojenského výboru NATO může tvrdit, že bezpečnostní agendu rozumí hlouběji než běžný politik.

To je pro Babiše nepříjemné. Pokud Pavel zůstane mimo delegaci, bude se opozice ptát, proč vláda nechce využít člověka s největší alianční zkušeností v české politice. Pokud Pavel pojede, bude Babiš muset přijmout, že na summitu nebude jedinou tváří české pozice.

Prezident v neděli podle ČTK uvedl, že věří, že na summit pojede on i premiér, a každý by se mohl věnovat jiné části.

To zní jako kompromis.

Otázkou je, zda o něj stojí vláda.

Spor o bezpečnost, nebo o moc?

Oficiálně jde o bezpečnostní politiku. Ve skutečnosti však spor stále více vypadá jako mocenská přetahovaná mezi Hradem a vládou.

Kdo reprezentuje stát?

Kdo určuje zahraničně-bezpečnostní linii?

Kdo smí mluvit za Česko před spojenci?

A kdo ponese odpovědnost, pokud se česká pozice na summitu ukáže jako slabá?

To jsou otázky, které nemají jednoduchou odpověď. V parlamentním systému má vláda zásadní roli v zahraniční a bezpečnostní politice. Prezident ale není jen ceremoniální postava bez hlasu, zejména v oblasti reprezentace státu.

Pokud se tyto role dostanou do konfliktu, může rozhodnout až Ústavní soud. Jenže vzhledem k tomu, že summit se koná už 7. a 8. července, času je velmi málo. Předseda Ústavního soudu Josef Baxa už podle Novinek upozornil, že by šlo o netypickou agendu a nebylo by snadné odhadnout délku řízení.

Česko nesmí působit chaoticky

Největší riziko celé kauzy je jednoduché: Česká republika může před spojenci působit chaoticky.

V době, kdy NATO řeší nové výdaje, ruskou hrozbu, americký tlak a schopnosti evropských armád, si Česko nemůže dovolit, aby navenek vypadalo jako země, která se neumí dohodnout ani na tom, kdo ji bude reprezentovat.

To by byla špatná zpráva pro spojence, špatná zpráva pro armádu a špatná zpráva pro domácí politickou stabilitu.

Babiš se Zůnou proto neřeší jen přípravu jednoho summitu. Řeší obraz České republiky jako bezpečnostního partnera.

Závěr: technické jednání, které může rozhodnout o mnohem víc

Schůzka Andreje Babiše s Jaromírem Zůnou může být formálně prezentována jako pracovní jednání o NATO, rozpočtu a armádní koncepci. Ve skutečnosti jde o jeden z nejdůležitějších bezpečnostních momentů nové vlády.

Na stole je všechno: česká pozice na summitu NATO, spor s prezidentem Pavlem, obranné výdaje, schopnosti armády i otázka, zda vláda dokáže vystupovat jednotně.

Pokud Babiš a Zůna najdou jasnou linii, může kabinet posílit svou pozici.

Pokud se budou rozhodnutí dál odkládat, spor s Hradem se ještě víc vyostří.

A pokud dojde na kompetenční žalobu, nepůjde už jen o summit v Ankaře.

Půjde o historický střet o to, kdo skutečně řídí českou bezpečnostní politiku.