BABIŠ OBVIŇUJE FIALU A STAŇURU ZE ZNIČENÉHO ROZPOČTU. ČÍSLA ALE UKAZUJÍ SLOŽITĚJŠÍ PŘÍBĚH

Andrej Babiš po návratu do čela vlády rozjel tvrdou ofenzivu proti bývalému kabinetu Petra Fialy. Bez rukaviček mluví o „zločinecké bandě“, o zničeném rozpočtu, o manipulaci s čísly a o dluhové katastrofě, kterou po sobě podle něj zanechali Petr Fiala a Zbyněk Stanjura. Jeho slovník je ostrý, jednoduchý a pro část veřejnosti velmi srozumitelný: bývalá vláda podle něj nechala prázdnou kasu a nová vláda teď musí lepit díry, které sama nezpůsobila.

Jenže za politickými výkřiky se skrývá mnohem složitější realita. A právě ta dnes rozhoduje o tom, kdo v rozpočtové bitvě skutečně říká pravdu — a kdo si jen připravuje alibi pro vlastní sliby.

Babiš tvrdí, že Stanjura „brutálně podváděl“, že minulý rozpočet obsahoval nadhodnocené příjmy, chybějící výdaje a desítky miliard, které nebyly správně započítány. Podle něj chyběly peníze na dopravní infrastrukturu, sociální výdaje i zemědělství. Ministryně financí Alena Schillerová mluví podobně: tvrdí, že musela přepracovat „spackaný“ rozpočet bývalé vlády, odstranit uměle nafouknuté příjmy a doplnit peníze tam, kde podle nové vlády chyběly.

Pro mnoho voličů hnutí ANO to zní jako potvrzení toho, co si mysleli už několik let. Ceny rostly, energie zdražovaly, hypotéky se pro mladé rodiny staly téměř nedostupné a lidé měli pocit, že zatímco nahoře se mluví o odpovědnosti, dole se stále utahují opasky.

Jenže pak přichází druhá strana příběhu.

Zbyněk Stanjura Babišova obvinění odmítá a označuje je za útok, který podle něj hraničí s dezinformační kampaní. Tvrdí, že Babiš si pouze připravuje půdu pro navyšování deficitu. Jinými slovy: nejprve vytvoří obraz rozpočtové katastrofy, pak zvýší schodek — a nakonec řekne, že za všechno může předchozí vláda.

A tady začínají mluvit čísla.

Fialova vláda navrhla rozpočet na rok 2026 se schodkem 286 miliard korun. Nová Babišova vláda tento návrh odmítla, vrátila ho a přepracovala. Výsledek? Schodek 310 miliard korun. Tedy ne méně, ale o 24 miliard více než původní návrh Stanjurova ministerstva financí.

To je moment, který nelze přehlédnout. Pokud Babiš tvrdí, že rozpočet předchozí vlády byl nezodpovědný, musí zároveň vysvětlit, proč jeho vlastní vláda přichází s ještě vyšším schodkem.

Do debaty navíc vstoupila Národní rozpočtová rada. Ta podle předloženého textu upozornila, že nový rozpočet překračuje maximální zákonný limit o 63 miliard korun a je podle jejího názoru v rozporu se zákonem o rozpočtové odpovědnosti. Schillerová namítá, že zákon neporušila a že limit se má vztahovat jen na řádné projednávání rozpočtu, nikoli na novely. Rada to ale odmítá.

Tento spor je mimořádně důležitý. Nejde jen o právní technikálii. Jde o to, zda vláda, která slibovala odpovědné hospodaření, nezačíná své vládnutí rozpočtem, který podle nezávislého orgánu naráží na zákonné limity.

Přitom Babiš má v jedné věci pravdu: Fialova vláda skutečně zanechala po sobě dramatický nárůst státního dluhu. Podle textu vzrostl dluh za čtyři roky o více než bilion korun a ke konci roku 2026 měl dosáhnout 3,67 bilionu korun. To znamená teoretický dluh přes 337 tisíc korun na každého občana České republiky.

Takové číslo je obrovské. Fialova vláda ho obhajuje investicemi do obrany, energetiky, dopravy a strategických projektů. Jenže otázka zůstává: kolik z toho byly skutečné investice do budoucnosti a kolik běžné provozní výdaje, kompenzace nebo politicky výhodné sliby?

Na druhé straně ani Babiš nemůže vystupovat jako čistý apoštol rozpočtové odpovědnosti. Jeho vlády v minulosti také výrazně navyšovaly dluh a současné sliby hnutí ANO nejsou zadarmo. Nižší daně, vyšší důchody, levnější energie, podpora bydlení, pomoc mladým rodinám — to všechno zní lákavě, ale někdo to musí zaplatit.

Ekonomové proto už dříve varovali, že pokud má Babiš splnit velkou část svých slibů, může se deficit snadno dostat ještě výš. Schillerová sice prezentuje schodek 310 miliard jako výsledek snahy brzdit výdaje, ale sama přiznala, že pod hranici 300 miliard se dostat nepodařilo.

Celá rozpočtová bitva tak má dvě pravdy.

První pravda zní: Fiala a Stanjura zanechali problematický rozpočet, vysoký dluh a čísla, která kritizovali i nezávislí ekonomové. Babiš má v tomto bodě silnou munici.

Druhá pravda zní: Babišova vláda navrhla ještě vyšší schodek, čelí kritice Národní rozpočtové rady a používá chyby předchozí vlády jako alibi pro vlastní výdajovou politiku.

A právě zde je skutečné jádro problému. Český státní dluh neroste jen kvůli jedné vládě. Roste proto, že česká politika se dlouhodobě bojí říct voličům nepříjemnou pravdu: stát nemůže donekonečna slibovat více služeb, vyšší důchody, nižší daně, levnější energie a zároveň menší dluh.

Každá vláda chce být populární. Nikdo nechce škrtat. Nikdo nechce rozzlobit důchodce, učitele, zdravotníky, vojáky, policisty ani rodiny s dětmi. Výsledek je jednoduchý: schodky zůstávají, dluh roste a účet se odkládá do budoucnosti.

A ten účet jednou zaplatí občané. Ne možná dnes. Ne nutně zítra. Ale za pět, deset nebo dvacet let. Nejvíce pak mladší generace, které u toho dnešního rozdávání často ani nemají politický hlas.

Do celé debaty navíc vstupuje další výbušné téma: financování veřejnoprávních médií. Babiš chce podle textu zrušit koncesionářské poplatky a financovat Českou televizi a Český rozhlas přímo ze státního rozpočtu, zároveň jim ale snížit rozpočet — České televizi o miliardu a Českému rozhlasu o 400 milionů korun. Kritici varují, že nejde jen o šetření, ale o politickou páku. Pokud budou média závislá přímo na státním rozpočtu, každá vláda může získat větší vliv na jejich financování.

A tak se před Českem otevírají dvě velké otázky.

První: kdo skutečně nese hlavní vinu za rozpočtovou situaci země?

Druhá: je současná vláda připravena dluh brzdit, nebo jen přesouvá odpovědnost na své předchůdce, zatímco sama utrácí dál?

Jedno je jisté: pravda není černobílá. Fialova vláda zanechala vážné problémy. Babišova vláda je ale neřeší menším schodkem, nýbrž vyšším. A obyčejný občan by se neměl nechat unést ani jednou stranou politického divadla.

V této debatě nejsou nejdůležitější emoce.

Nejdůležitější jsou čísla.

A ta dnes říkají nepříjemnou věc: český dluh roste dál — bez ohledu na to, kdo zrovna drží mikrofon.